Jeden z dalších podzimních vejletů. Klasická sestava (já) Honza a Tom + nováček Kyslík a Michal R. (který se k nám přidá až druhý den v Pardubicích).
Jako vždy vyrážíme s Tomem pozdě a šlapeme jak pitomci. Na vlakovém nádraží v Bohušovicích n. O. se srazíme s Kyslíkem, skočíme do vlaku a frčíme směr Praha, v Praze během přestupu stihneme znásilnit naší již oblíbenou prodejnu Billa a s plnými batohy piv vesele naskakujeme do dalšího vlaku. Cesta nám vesele utíká, teď už ani nevím zda byl další přestup, ale to není podstatné.
Jsme v České Třebové, kde po sobě skáčeme radostí a robíme skandál, jak je našim zvykem. Konečně přichází šlapání, u prvního většího kopce jsme skoro ztratili kamaráda Kyslíka, jelikož ho kopec řádně vytrestal. Chvíli šlapeme, chvíli bloudíme, sem tam přestávka na sváču a tak to pokračuje celý den.
Za tmy konečně dorážíme do Pardubic. Chvíli nám trvalo sehnat nocleh. Sprcha, pivko, pizza na zavolání a jdeme na kutě.
Druhý den míříme na Pardubické nádraží, kde máme domluvený sraz s Michalem. Než dorazí, hodíme do sebe snídani a kávu. Teď už naše kompletní parta vyráží, vyráží najít nějakého borce co Michalovi dofoukne úplně prázdné kolo :D. Při té příležitosti kupuji kapky na větrem zalepené oči. Nyní už nám (konečně) nic nebrání šlápnout do pedálu a vypadnout z města.
Sem tam nám nabídne občerstvení jabloň podél silnice jindy zase zabloudíme a tak dále.
Za tmy přijíždíme do Poděbrad. Už dvě hodiny hledáme nocleh a pořád nic. Pomalu se obáváme, že nám nezbude nic jiného, než se utábořit na nádraží s místní partou zevláků, jelikož žádnej spacák a podobné krámy s sebou netáhneme, ale ještě se nezdáváme a stále hledáme. Celkem náhodou objevím penzionek kde nás díkybohu ubytují. Hodíme se do cajku a vyrážíme na pivko. Po chvíli se rozdělíme na dvě party. I když se sotva plazíme, Mě i Toma láká skočit si někam za písničkou, oproti tomu Kyslík a Michal jdou na kutě. Tanec, pivo, slivovice rozzáří naše očička. Zítra na nás však čeká ještě pár km cesty. Kolem třetí hodiny ranní se raději šouráme zpět do naší noclehárny, kde nás celkem kvalitně rozčílí paní recepční pro kterou je nepředstavitelnej problém jít odemknout svým klientům. No nic.. i tak usínáme jak do vody hozený.
Třetí den (po mejdanu), vyskočíme z postele, otejpujeme rozvrzaná kolena na která se nám podepsal nedávný vejlet Krušných hor, výlet na Hazmburk a menší závody v Opárně. Šlapeme podél Labe. Zastavujeme na náměstí v Nymburku, hodíme do sebe snídani a pokračujeme dál.
Unavená kolena už mi bohužel moc nestíhají a každý záběr se obávám nepříjemného bodnutí. Nejprve odpadne Kyslík, kterému i tak vzdávám poctu, že se na to nevys**l již první den, jak sliboval. Pak jsme začal odpadávat já. Z posledních sil jsem dojel na Mělník, odkud s Michalem odjíždím vlakem směr domov. Tom kterému kolena ještě trochu drží, jako jediný statečně pokračoval dál v cestě směr domů.
Krásnej podzimní vejlet, jen si od té doby dávám pozor na unavená a hlavně promrzlá kolena, není to opravdu nic příjemného. Jsem rád, že se k nám přidal i Kyslík s Mišákem a doufám, že se v budoucnu opět připojí.
Podzimní šlapací vejlet do Krušných hor, kterého se zúčastním (Já) Honza a Tom + ústecká posila Kuba (borec kterej zmáknul 1000 MILES ADVENTURE, patří mu neskutečnej obdiv), další dva borci Karel a Adam.
Jak už je tradicí "času dost", náhle šlapeme rychlostí světla na vlakové nádraží směr Bohušovice nad Ohří. Během cesty však stihneme pár bejkáren. Tom zkouší jízdu po zadním "s tím narvaným báglem to vůbec nejde". Tomu nevěřím a zkouším to taky" podívej se voe jak to jde" a najednou padám na zem, jak pytel brambor. Láhev s vodou se mi kutálí kamsi a krev mi teče z kolena, loktu, ramena a dlaně. Jsem rád, že jsem nezahučel pod protijedoucí auto a bez čekání naskakuji na mé milované kolo. Pokračujeme v závodě o čas, jelikož odjezd vlaku se blíží a pár kilometrů na nádraží zbývá.
V Ústí nad Labem se k nám připojí Kuba, Karel a Adam. Klasicky skočíme pro pár pivek a vláčkem pokračujeme směr Chomutov. Vyskakujeme z vlaku a konečně šlapeme. Nyní se pro změnu Tomovi podařilo předvést cirkusovou jízdu po zadním kole, neboť naložený těžký bágl zvítězil. Nevadí, jsme nesmrtelný. Zhruba 2-3 hodinky šlapeme do kopce prudkého jak blázen. Městské prostředí se mění v krásnou krajinu. Už je tma a hodilo by se narazit na nějaký nocleh. Přijíždíme k horské chatrči (kde nás později celkem solidně natáhnou). Kola hodíme do kůlny, do sebe pár pivek, teplé jídlo a jdeme na kutě.
S touhou po romantice se druhý den probouzíme v brzkých hodinnách ranních. Zamračená obloha nám bohužel neumožnila užít si východu slunce.
Mlhou se prodíráme po krásných cestách i necestách. Chvíli kola sotva táhneme prudkým kopcem ve vysoké mokré trávě. Naše oblečení už není tak příjemné, ale zážítek bezva. Po chvíli úmorného šlapání dorážíme do civilizace, už je kolem poledne a hlad máme, jako vlci. Narazíme na malinký místní obchůdek, který bereme silně útokem. Myslím, že jsme vykoupili zásoby pro celou vesničku na týden, neboť regály po našem náletu zejí prázdotou. Posilníme se a pokračujeme dál po cestách necestách.
Chvílemi nás dokonce poctí slunce svou drahocenou návštěvou a promoklé svršky se pomalu mění v suší. V klidu jsme nenechali ani vodní přehradu Fláje, kde jsme si spravili parádní pauzosvačinku.
Kilometry ubíhají, další zastávka na odpočinek i umlčení hladu je v Krupce, dáme si parádní jídlo, pár pivek a pokračujeme v cestě. Chlumec, Ustí nad Labem. Loučíme se s ústeckou bandou a nasedáme s Tomem na vlak skoro-domů.
Krušné hory - krásnej zážitek z náročného vejletu, o to víc si teď budeme vážit sucha a tepla :).
Jak "vše" začalo ?
Již dlouhou dobu jsme se s klukama domlouvali, jak by bylo fajn udělat si více denní vejlet na kolech. V červenci 2014 jsme se konečně dali dohromady, já (Honza), Michal a Tom. Na (dirtových) kolech (jelikož jiná nemáme) vyrážíme směr nádraží. Žádná určitá představa, jediné co jsme si říkali "bylo by fajn, podívat do jižních Čech". Jako vždy času dost a vyjíždíme na poslední chvíli. Šlapeme jako o závod a přijíždíme na nádraží Bohušovice nad Ohří. Vlak už je skoro na odjezdu, (bez jízdenek) letíme jak střely, (v podchodu mi ulítla láhev s pitím, ale nevadí - máme naspěch). Celý uřícení sedáme do vlaku, po chvíli se k nám samozřejmě dokodrcá paní průvodčí. Vyprávíme ji náš závod o čas a ptá se nás kam chceme jet, na to ji spontánně odpovídám "třeba do Třeboně". Vybalíme řízky od maminky a vejlet může začít.
Původní myšlenka (alespoň moje) byla projet si Jižní Čechy. Majk nám však zdělil, že by rád jel z Jižních Čech směr sever - domů. Proč ne ?! Tohle je právě to, co se mi na těchto vejletech nejvíc líbí! :)
Později zjišťujeme, že cesta do Třeboně vlakem zabere trochu času, k tomu nám napomohla přestupní stanice Praha hl.n. kde kupujeme pivečko pro příjemnější prožitek z cesty. Následuje ještě pár přestupů a konečně přijíždíme do Třeboně, přivítá nás krásné "retro" nádraží, po chvíli i déšť (který naštěstí netrval dlouho).
Moc jsme toho neujeli a už sedíme v místním pivovaru, kde probíhá řádné doplnění živin ztracených po cestě. Chvíli na to opět svištíme na kole podél rybníku Svět. Náhodou narazíme na Schwarzenberskou hrobku - krásná stavba. Ukojeni kulturním blahem pokračujeme v cestě po menších silničkách, polích i lesních cestách doufajíc, že míříme směr sever. Narážíme na krásnou a velmi zajímavou lesní cestu (je tak rovná, že není snad ani vidět na konec). Jelikož na nás padla tma, začínáme se pomalu pohlížet po nějakém spaní. Podařilo se nám sehnat krásný penzion za rozumnou cenu.
Druhý den...
Zjišťujeme, že předchozí den se nám bohužel kormidlo trochu stočilo (než bylo v plánu) a místo na sever jsme jeli malinko na druhou stranu - nevadí, alespoň jsme si kvalitně užili okolí krásného města Třeboň. Nyní (správným směrem) šlapeme krásnou krajinou, užíváme si přírodu a rybníky kterých je všude plno. Zastavíme v malé vesničce, sámošku bereme útokem. Nakoupíme snídani i nějaké zásoby. Jsme opět v pedálech, projíždíme místem které mi z hlavy nevyžene snad ani "alchajmr" neskutečně krásná silnice, z obou stran lemována rybníky - po cestě běhají kachny - nádhera (někdy se tam musím vrátit). Pak už trochu horší silnice, spousta vedra, spousta aut. Menší silnice, skoro žádná auta, malá vesnička vhodná pro přestávkou na zmrzlinu a kofolu pro osvěžení. Další šlapaní, chvíli rovně, chvíli do kopce, chvíli z kopce. Týn nad Vltavou se zdá jako bezva příležitost hupsnout na pizu, pifko a kávu. Posilněni pokračujeme krásnou krajinou dál v cestě. Celkem unavený zastavujeme v Milevsku. Pivka a kus flákoty jsou samozřejmost. K přespání nám poslouží levná ubytovna, takže fajn. Touha po pivu nás však zahnala zpět do města, po chvíli popíjení usínáme únavou nad půlitrem. Je čas jít spát.
Třetí den...
Pro snídani si skočíme do Bily, po chvíli šlapeme směr sever. Do kopce z kopce, do kopce z kopce. Pak už jen do kopce - ale kopce mám rád :). Tom celkem lamentuje, ale drží se :D.
K obědu využijeme malou neznámou vesničku a prasíme se výborným kančím guláškem, k tomu vyžahnu tři pifka .... na kole vyhládne a vyschne hehe. Se zátěží (v břiše) pokračujeme do nekonečných kopců. Jeden z nich (u vojenských prostorů) nás opravdu dokonale zničil, cestu si však nesmírně užíváme. Přijíždíme do Berouna, chvíli rafinovaně kroužíme středem města a okukujeme do jakého podniku zavítáme na večeři pivko a kafe :D. O zábavu je postaráno, Majk není zvyklej a pivko mu docelá nakládá. (Podle toho co popisuji jistě vypadáme jako hospodský povaleči, ale celej den šlapeme jak pitomci a zasloužíme si malou odměnu - jsme přece na rekreaci :D) Dojem z perfektní večeře mi bohužel trochu kazí pohled na prázdné přední kolo. Není to však nic, s čím by si neporadil kluk z vesnice. Po chvíli kolo opět sviští a hledáme nějaký nocleh. Zajímavý je, že Tom celej den nemá sílu šlapat a v posledních minutách, kilometr před naším noclehem šlape jak blesk a mizí v předu. Podařilo se nám sehnat celkem luxusní ubytování za fajn cenu (s vířivkou co nefunguje - když nás viděli asi raději schovali špunt). Vyrážíme zpět do města "za písničkou" Majk sice moc nadšený není, ale co by pro nás kamarády neudělal. Hledáme nějaký podnik, našli jsme - bohužel ne moc dostačující našim kvalitám. Klub silně připomíná hašiš doupě a již při příchodu slyšíme jak neznámej reper křičí do mikrofonu " máte tady někdo nějaký drogy ??!!" kulím oči a říkám si, Majk mě zabije. Jelikož drogy nemáme (rádi) otáčíme se zpět, díky bohu se mi podařilo dostat ze skvotera u vstupu zpět peníze :D. Kašleme na písničku a jdeme raději nabrat síly na další náročný den.
Čtvrtý den...
Perfektní snídaně od paní domácí. Po sednutí na kolo bohužel zjišťujeme, že naše zadky nejsou moc spokojení Tím co je ještě čeká (každá bolest jednou přestane).
Výšlap do ultra kopce kde jsme našli zpestření v podobě krásně vysoké rozhledny. Což nebylo moc krásné pro mojí silnou závrať. Vyhecován kluky však zdolávám schůdek po schůdku onu zrůdně vysokou a pochybnou stavbu. Uf, po dlouhé době jsem na vrcholu, kluci si užívají krásný výhled a já se sotva držím všemi 4 a mám co dělat abych dýchal. No i tak jsem rád, že jsem se tam s pomocí kluků vyškrábal a musím říct, že od té doby strach z výšek není tak příšerný - pracuji na tom :) ! Po šlapání do kopce si užíváme příjemný sjezd terénem, napojíme se na polní cestu, silnici, polní cestu zastávka v neznáme vesnici kde hladový vykoupíme vjetnamskou sámošku. A zase šlapání a šlapání, pak už projíždíme Kladnem. Musím říct, že po celou dobu nás naviguje Majk, tentokrát se mu trasa bohužel nepovedla a prodíráme se kilometry vysokou trávou i neposekaným polem, takže si zřejmě umíte představit naše nohy, boty a kola. Alespoň nějaké dobrodružství.
Po delší době v džungli narážíme na něco jako dálnici. Vyklepeme boty a pokračujeme dál v cestě. Další zastávka na odpočinek i posilnění je městečko Slaný, které už není tak daleko od našich domovů. Po obídku skočíme do cukrárny na kávu, kde se (na pár minut) zamiluji k zbláznění do neznáme slečny - paní a pokračujeme dále v naší pouti. Vesnice ubíhají a pomalu se přibližujeme do naší vesnice na severu Čech. Necelých 300 km na dirtovejch bajkach zanechali na našich doposud krásných tvářích nesmazatelnou stopu. Bylo to však krásné a neskutečně příjemné odreagování od všedního světa. Náš první větší vejlet, který byl opravdu hodně silný! :)
