pondělí 20. července 2015

LAGO DI GARDA (19-28.4.2015)

LAGO DI GARDA (ne jen) cyklistický ráj

19.4.2015 (1 den)
Cíl naší cesty je jasný. Já (Honza) a Tom máme v plánu užít si vejlet převážně na MTB,  sveze se s námi Jirka, kterého láka vandr v okolí jezera. Co nás materiálně trochu spojuje je skejt na kterém se ve volných chvíli toužíme projet italskými ulicemi, pak už zbývá jen hromada dalších krámů a náš rodiný vůz napěchovaný k prasknutí může vesele vyrazit směr "Italiano" cca 830 km. Odjezd z našich končin kolem 16té hodiny. Hned v Praze následoval klasický dopravní kolaps, který nás bohužel "trochu" zpozdil, pak už to celkem frčelo (děkuji autíčku za vynikající spotřebu). Pár přestávek na narovnání zad a přesezené prdele. Jedna ze zajímavých zastávek byla v neznámém rakouském městečku, které nás již z dálnice upoutalo zříceninou hradu rozprostírající se nad městem. Kde jinde se posilnit řízky od maminky, než na tak krásném místě. Příjezd do Trobole (severní část jezera) cca 3 hodina ranní. Jak se dalo očekávat, Jirka vzal krosnu řekl "čau"  a utekl do tmy. Jako místo pro nocleh se nám samozřejmě nabízel náš komfotní vůz. Pivko a slivovice od Tatínka na dobrou noc.  Ukázalo se, že plně naložený vůz bohužel zas tak komfortní není. Křeč v noze mě probouzela celkem kvalitně a pravidelně, každopádně nic co nedokáže spravit trocha poctivě slivovice.

20.4.2015 (2 den)
Ztracený Jirka buší na zafuněné okno našeho vozu. Konečně "za světla" vidíme kam jsme dorazili. Snídáme poctivou bábovku od babičky a vychutnáváme krásu jezera i hor. Hodíme se do cajku a v zápětí s úsměvy na rtech projíždímě na skejtech město Torbole, které si brzy zamilujeme. Jirka se s námy tradičně loučí se slovi" uvidíme se za 4 dny" a svižnou chůzí mizí v dáli.  Flákání už, bylo dost a nejsme žádný bábovky, proto vyrážíme na náš první "rozhřívací" MTB vejlet: Monte Brione. Zajímavý skalní útvar posetý vojenskými pevnostmi. Krásný výhled a zábavný sjezd po schodech následovaný projížďka po břehu Riva del Garda kudy vede krásná cyklostezka. V zápětí však přicházíme na další krásné trampoty našeho "punk" pobytu. Pravda, jezero v dubnu nepatří k nejteplejším, ale nadruhou stranu nás neruší hromady turistů, kterých jsou jinak jistě plné pláže. Co by to bylo za vejlet, aby jsme nepřišili do styku s místní policí. Otázkou však zůstává, zda nás náhodou vyhmátli, nebo je zavolala starostlivá italská žena (Catalina), která kolem nás celý den nenápadně poletovala. Stačilo ukázat špinavej drez, boty na kolo,  hromadu plechoveka a rozloučili jsme se se slovy: "biking and drinking".

21.4.2015 (3 den)
Rozlámaní se soukáme z auta, rychlá snídaně a vyrážímě na další šlapací vejlet. Stoupaní po serpentinách, cesta celkem příjemně utíká, sem tam hezký výhled a pomalu dorážíme do cíle. Malinké jezero: Lago di Tenno nás přivítá sametově modrou hladinou, hory všude kolem příjemně dotvářejí atmosféru. Objíždíme jezero a nalézáme místo na svačinu a osvěžující ošplouchnutí nohou. Svižný sešup dolů, klasická hygiena v jezeře. Touha po kvalitnějším spanku nás dovedla až na místo kde lze postavit stan a mít tedy možnost trochu obstojného spánku.
                                       

22.4.2015 (4 den)
Konečně se probouzíme s pocitem vyspalosti, vyrážíme si odškrtnout další cíl: Pregasina - Stará "Ponalská cesta" vytesaná ve skále s úchvatnými výhledy na jezero i svými tunely patří mezi nejoblíbenější traily v Evropě. Touha stoupat dále nás zavedla do Bocca Larici 890m, kde jsme si dali svačinku při krásném pohledu na jezero z ptačí prespektivy, nad městem Limone sul garda. Odpočatí a vykoukaní dále stoupáme po cestě ne cestě, chvíli v lese křovím, chvíli po louce, chvíli po šutrech. Odměnou nám jsou další krésné výhledy a horské traily kde si jízdu vychutnáváme, jak se patří. Dorážíme do Prati di Guil 1240m, odkud nalézáme výborný cestu dolů, plnou technických pasáží, jako jsou kořeny, kameny a zatáčky. Tom plný euforie přeskakuje řidítka, chvíli na to se mi podaří zastavit se o strom, ale klesáme a vychutnáváme až do Riva del Garda. Na parkovišti ukládáme kola k spánku do auta a najednou nás překvapí Jirka, s kterým jsme se měli sejít až následující den. Bylo by to milé překvapení, když by jako způsob pozdravu nezpůsobil šok leknutím. Postavíme stan, uděláme jídlo, pár pivek, slivovička a spokojeně usínáme.

23.4.2015 (5 den)
Klasická stávačka: zuby v jezeře, bábovka od babičky. Tento den je určen pro relax a regeneraci načich kloubů. Skáčeme do auta a objíždíme jezero po východní straně směr jich, skoro v každěm městečku zastavíme, vytáhneme skejty a poznáváme nová místa. Lazise, je město která nás zaujme Honosným hradem. Opět bereme skejty a proháníme se po malích uličkách i velkých pláží. Nalézáme celkem příjemnou pláž, s ještě příjemnějším zjištěním, že voda je skutečně o něco teplejší než na severu jezera. Také jsme si zde za celou doby působení v IT všimli dalších (3) lidí koupajíc v jezeře. Další cíl k poznání je Sirmione, historická obec na Jihu jezera, kousek od Sirmione však otáčímě volant s nápadem návštěvy Verony (kde se díky erazmu poflakuje naše kamarádka). Dokodrcáme se na kraj města, kde zaparkujeme náš rodinný vůz a chvíli na to již svištíme na skejtu až do samotného centra k aréně, následuje povinná turistická fotka s erénou v pozadí a pak už jen to příjemnější. Děkujeme Zuzce za objevení místního drinku "Sprizt", je výborný (značně nám po zbytek našeho pobytu narušil jinak příjemně nízký rozpočet). Když už jsme ve Veroně, jdeme se podívat na slavný Juliin balkon, který jse samozřejmě touto dobou již zavřený, nakukujeme alespoň skrze mříže a vyrážíme směrem k  autu (velká výhoda je, že v IT je jiná tolerance poměru alkoholu za volantem 0,49%). Vracíme se zpět na sever jezera do našeho oblíbeného městečka Torbole, kde nalézáme další zajímavé místo k přespaní. Tentorkát pod širákem, což bylo moc příjemné. Kola milujeme, ale ještě raději jsme byli, že jsme na ně za celý den nemuseli vlézt, jako odpočinek z předchozích vejletů a načerpání sil na další šlapání.

24.4.2015 (6 den)
Těšíme se na vrchol našeho kolovejletu, kvůli čem už brzy ráno vyrážíme a rychlostí blesku šlapeme směr Malcezine. Plán je vyjet lanovkou na Monte Baldo 2218m a pokračovat dále po hřebenu hor (cca 40km) drsným terénem a krásnou krajinou směr Trobole. Přichází však další nevýhoda mimosezoní návštevy, jelikož u lanovky zjišťujeme, "no bike" z důvodů sněhu na vrcholu hor. Proč tedy nezkusit vyšlápnout alespoň do 1/3 hory M. Baldo? Po chvíli se došlapeme těsně pod Sant Michale a naše zamračené tváře se mění v úsměvy a přichází první odměna v podobě krásné krajiny a výhledu. Místo toho aby jsme jeli dál po cyklostezce, která směrovala zpět do Malcesine, rozhodneme se pokračovat cestou, která se již na začátku pyšní přísnou cedulý zákaz kol. Po chvíli zjišťujeme proč, ono proplétat se džunglí 2-3 hodiny a sotva táhnout kolo i sebe do nekonečné hory za doprovodu nadávek a trudomyslnosti není žádné terno. Hora však nedá nic zadarmo a po delší vejšlapu podepírajíc se o naše milovaná kola nalézáme odměnu v podobě krásné nekonečné louky, kde se snažíme téměř marně zjistit naší polohu, svačíme a nachvíli se nám dokonce v příjemném svitu hřejících paprsků podaří usnout. Konečně také vydíme vrchol a dokonce se přibližujeme k prvnímu sněhu. Stoupáme po uzkých cestičkách chvíli jedeme, chvíli jdeme podle toho jak nám kameny dovolí. Zjišťuji, že sráz je opravdu prudký a kutálím se naštěstí jen pár metrů. Konečně máme pod nohamy první sníh. Já i Tom si na něm rozbijeme držku, neboť překvapivě klouže. Další kroky a šlapaní se mění razantně teplota a dostáváme se do mraků - bezva zážitek. Celkem se začíne obávat cesty dolů, jelikož to není žádná procházka růžovým sadem a čas nezadržitelně letí. Narážíme na paraglaidisty od kterých zjišťujeme, že jsme kousek od samotného vrcholu a žádná další cesta po které jsme se chtěli napojit není, jsme cca 1700m. Bohužel otáčíme směr dolů, jelikož tmu zde opravdu poznat nechceme. Jsme v rauši a sjezd, kterého jsme se bály si užíváme jak malý kluci. Zavíračka v LIDLU se nezadržitelně blíží  a z Malcesine do Torbole je to pár kilometrů, šlapu jak o závod, abych si stihl koupit nějakou večeři a pivko. Jezero bylo tentokrát na hygienu až příliš studené a proto "omylem" zabloudíme do sprch v blízkem kempu. Po té dorážíme k auto, které přeparkujeme na místní promenádu, kde vyndáme hrnce, vařič a ingrediancí. Padají na nás udivené pohledy od kolemjdoucích (jistě se jim zbíhá chuť nad naším hrncem). Hodíme do sebe večeři a vyrážíme do baru na Spritz. Pak už méně oblíbené usínání v autě, které jsme si vyzodobily dekamy, bundy, ručniky, aby jsme unikly zvědavých pohledů od kolemjdoucích. Klasické probouzení způsobující křeč v nohou zamotaných pod volantem.


25.4.2015 (7 den)
Klasická stávačka a další odpočinkový den. Jedeme pro Jirku,  tentokrát vyrážíme autem do Lago di Tenno, aby jsme Jiřímu ukázali krásu jezera, kde rozbalíme snídani a vychutnáváme pohodu. Následuje přesun do Riva del Garda, kde proháníme naše skejty v místní dřevěné rampě, která připomíná lokalitu z Tona Hawks pro skate. V klidu jsme nenechali ani dětskou prolejzačku. Vracíme se do naší Torbole, piza k obědu, spritz v našem milovaném podniku (hromada sedacích pytlů, stolečky z palet, kolem palmy - pohoda). Mezi tím nám opět vyhládlo, vracíme se k autu, kde rozděláme hrnce a gulášovka (z pytlíku) je naše. Máme chuť skočit si někam "za písničkou" a proto bereme piva a skejty, na kterých zavítáme až do Riva del Garda, bohužel v sobotu večer nenalézáme žádný pořádný podnik. Chvíly se touláme po městě a pak se vracíme zpět do našeho oblíbeného baru v Torbole, kde pokračujeme se spritzem v ruce. Tom dostává chuť na místní ženy a já na polívku z pytlíku. Po krátcé výměně názorů odcházíme zpět do auta kde si na dobrou noc vaříme luxusní polívku. Usínáme pod širákem a je nám skvěle.

26.4.2015 (8 den)
Mírně nepříznivé počasí nás ponechalo ve spacáku o trochu déle, přemýšleli jsme zda má vůbec cenu vytáhnout kola. Brzy jsou kola samozřejmě venku, ovšem kvalitně zhuntovaná z poslední vyjíždky. Bereme do rukou cajky a dáváme je trochu do kupy. Všechny cyklo cíle máme splněné, ale napadá mě další vejlet při kterém se nebudeme vracet do depa (k autu), přespíme pod širákem "někde v horách" a další den budeme pokračovat na vrchol. Kola jsou připravená, my skoro taky , tak šlapeme. K obědu jsem zastavili v Limole sul garda a vychutnáváme si naše oblíbané Tortellini panna prosciutto. V informacích se stavujeme pro mapu, kterou tam samozřejmě zapomenu a dále už šlapeme (bez mapy) do kopce. Čím déle a dále šlapeme, tím je příroda i vesničky krásnější. Zastavujeme v malé vesničce Voltino, kde se mi podařilo vyškemrat menší mapu. Z obavy o nedostatek jídla a chutě na banány nás zaujal malý bio obchudek Coop, na proti krásnému kostelíku. Podařilo se nám však trefit do polední pauzy, italové nemají pauzu na oběd 30minut, ale klidně i 2-3 hodiny. Řekli jsme si, že chvíli počkáme a zašili se za kostelíkem, kde byl krásný výhled a příležitost usušit psocené triko a nachvíli se svalit do trávy a zdřímnout si. Bijící zvon na kostele nám naznažil konec "polední" pauzy. Celý nadšený se vrháme na malinký krámek. Najednou mi dochází, že je sakra neděle a mé oči zastaví na nápisu Domenica chiuso. Nevadí, po příjemné pauze šlapeme dále, potkáme dvě italské ženy, nohama rukama se s nimi poradíme kudy jet dál do rezervace Valle di Bondo. Krásné pocit z hor před námy a šumění vodopádů a horského potoku nám bohužel trochu kazí déšt, proto nažhavíme mobily a zděšeně zíráme na předpověď. Od předchozího dne, kdy hlásily pár kapek kolem 18 hodiny se předpověd změnila v silný déšť a bouřky od půlnoci do 5 rána, což uprostřed hor ke štěstí a úsměvu nepřidá. Déšť naštěstí ustál a stoupáme dále. Světlo pomalu ubývá a tak nalézáme místo k přespání. Rozložíme spacák, karimatku, vyndáme večeři a vychutnáváme zaslouženou večeři v doprovodu modliteb za suchou noc. Krátce před uložením do spánku nás vystrašil nedaleký štěkot, který rozhodně nepřipomínál zatoulaného domácího mazlíčka. To, že to bylo velice příjemné, si jistě umíte představit. Po chvíli strachu usneme a na jendnou mě probudí dopadlá kapka na mé tváři. První myšlenka je slyntající vlk, nebo jiná podobná bestie stojíc hladově za mnou. Po chvíli zjistím, že to je "jen" déšť, která nabírá na obrátkách. Vzbudit toma, chvíli zabralo, ale nakonec se podařilo. Zaprášená kola necháváme umýt deštěm a sebe uklízíme pod skalní převis, za který děkujeme bohu. Noc na kamanech, nepatří k nejpohodlnějším, ale byli jsme rádi, že jsme v suchu.

27.4.2015 (9 den)
Probouzíme se. Po propršelé noci, déšť ustal. Samozřejmě než se posbíráme začne opět pršet, ale není to nic hrozného, navíc předpověď ukazuje deště na celý den a máme před sebou ještě další cíl. Napojíme se na cestu na které jsme ještě před pár hodinami funěli do kopce. Po chvíli dorážíme do Passo Nota 1209m jsme ještě celkem suchý. Začíná kolem nás kroužit jeden z ochranářů, neboť jsme v rezervaci, kde je téměř vše zákázano a vše tu pečlivě střeží. Vždy nachvíli zmizí a pak na nás zase nenápadně narazí, celkem nás znervozňuje, ale až na porušení zákazu kempování jsme nedělali nic zlobivého. Možná se ani spacák za kempování nedá pokládat. Naše mapa,  bohužel né moc podrobná a my za doprovodu kapek deště přemýšlíme kam porkačovat, na jaký vrchol. Když knám opět náhodou dorazil onen zmiňovaný ochrnář, myslivec či co. Využil jsem toho a zamával na něj mapou za křiku  "por fa vor momento". Týpek bohužel neuměl anglicky ani německy, což já stejně tak bohužel moc spíš vůbec neumím, ale naší turistickou italšitnou a rukama nohama jsme se nějak domluvili. Když jsem ukázal na mapě vrchol (nějaké hory) začal si brumlat  "Valle di Bondo, Valle di Bondo, Valle di Bondo" pak se chytil a změnil slova na "basta finito no bicikle capisto".  Ukázalo se, že je to sympaťák a společně jsme vymsleli vrchol na který můžeme pokračovat dále na kolech, díky moc.  No samozřejmě sme opět blbě zabočili a dorazili na nějakou paseku, kde cesta končila. Vratíme se zpět a na další odbočce potkáme našeho italiano kámoše, který se smál a potvrdil nám už konečně správný směr. Cesta byla příjemná, stoupaní celkem rozumné a výhled na "zapařené" údolí, také nebyl k zahození. S přibívajícími metry se krásný výhled změnil v mlhu - jsme v mrakách, nevidíme defakto nic, ale i tak velmi příjemná atmosféra. Jediné co nás trochu rušilo, bylo promokající obleční, ale to k tomu patří. Když jsme projeli jedním z horských tunelů který nám svým zejvem připomínal blížející konec světa. Spatřili jsme na druhem konci hromadu sněhu, teplota se snižovali, déšt přibával a úsměv vandul. promočený na kost jsme dorazili na Monte Tremalzo cca 1900m. Promočeni na kost a zmrzlí jsme vytáhli z baťohů spacáky pro chvíle zahřátí se zabalili před cestou zpět. Místo promočcených rukavic jsem použil náhradní suché ponožky, do kterých jsem si ruce omotal. Ruce jsem měl poměrně suché, ale řížení a brzdní už tak kvalitní bohužel nebylo. Ve zdraví a štěstí jsme dojeli až do Limone sul Garda doufajíc, že si ušetříme zbytek cesty do Torbole pomocí trajektu. V informacích na pobřeží, nám krásná italka řekla, že trajekt odjel před 7 minutami, ale pokud si mákneme, třeba ho ještě stihneme. Letíme jak střela, naštěstí se nemusíme proplétat tolika turosti, jelikož leje jak z konve a k našemu štěstí přijíždíme k trajektu, který je zrovna na odjezdu. Fousatej námořník na nás huláka ať ještě mažeme naproti pro ticket. Konečně jsme na palubě. Sice zmrzlý a mokrý na kost, ale veselý. Chodíme do kola aby jsme se zahřáli než loď zastaví. Přijíždíme do Riva del garda, což je kousíček od Torbole a šlapeme jako o závod k autu, které pevně věříme a doufáme, že mezitím nikdo neukrad. Auto je celé, nastává činnost, kteoru opakujeme už po několikátý. Vše vyházet ven složit kola, pak vše ostatní opět do auta a konečně schodit mokré oblečení a skočit do suchého. Objevili jsme veřejnou sprchu, ale po zjištění, že neteče voda se rádi opláchneme v umyvadle. Voláme Jirkovi kde se toulá. Zjišťujeme, že (malé) jezero Lago di Tenno ho natolik zaujalo, že se tam musel vrátit. Nastartujem náš rodinný vůz a jedeme pro něj. Cestu už známe na zpaměť. Po chvíli čekání Jirka přiběhne, vypadá taky jak mokrá slepice, trochu se usuší a pokračuje s náma. Společně nakoupíme pár hovadin pro naše blízké a dáme si poslední italskou pochoutku. Ochutnávám Gnocchi quattro formaggi, abych nabral trochul sil po promoklém vejletu, dám si ještě ristreto a šup na dálnici. Je kolem 18:00 hodiny a máme před sebou "pár" kilometrů cesty a už se těšíme za blízkými. Zhruba po 450ti kilometrech (někde v německu)stavíme na sváču. Prší, takže si zalezeme pod stříšku u záchodů, kde na vařiči rozděláme kuře na paprice. Pochutnáme si a hurá šup do auta ať už jsme doma, po chvíli však nepoznám zatáčku od roviny tak zastavujeme a usínáme (v autě).

28.4.2015 (10 den)
Bylo by to krásné spaní, když bych se díky noční můře xkrát neprobudil a v šoku nechytl volant a nezačal brzdit a zjišťovat kde jsem a co tam děláme. Když se to sklidnilo, trochu jsem se prospal a odpočal si na další kilometry. Kolem 6-7 ráno jsme opět na cestě, pak už se blíží Říp a víme, že jsme doma. Vyhážeme nejdřív Jirku, pak nás a naše věci a jdu si vychutnat teplou vodu po xx dnech se nemohu nabažit luxusu. Dřív než skočím do sprchy, dám kopírovat záběry z gopro a nemohu se dočkat až mi oživý všechny vzpomínky.
Lago di Garda je krásné a velmi rozmanité místo. Každý si tam přijde na své. Fascinuje mě pohled na jezero, hory, sem tam palmy... od všeho něco. Užili jsme si to naplno. Myslím, že jsem tam nebyl naposled a ještě tam na mě čeká spousta krásných míst.

J.S. 29.4.2015


*VIDEO Z (BEZVA) VEJLETU....





Žádné komentáře:

Okomentovat